Rozhovor s The MayRevolution

ICM_CeskyBrod_foto3 (2)

The MayRevolution, kapela, která mě v pražském RockCafé zaujala natolik, že jsem zkrátka musela poprosit o rozhovor, kvůli kterému jsme se následně sešli v jisté kavárně v Praze. Byl to příjemně strávený čas a já doufám, že i psaná forma rozhovoru s Tomášem, Vencou a Rosťou si uchovává tuto atmosféru, na kterou se snad lze naladit začtením se do následujících řádků.

Ahoj, tak se mi prosím trochu představte, udělejte první dojem.

T: Ahoj, já jsem Tomáš, hraju teď v The MayRevolution na basu, původně jsem začínal na kytaru a nějak se to přetransformovalo, zároveň jsem zpěvák a snažím se skládat texty.

V: Já jsem Vašek, hraju taky na kytaru, sólovou kytaru, doprovodnou kytaru už momentálně taky. A dělám grafiku většině věcí.

R: Já jsem Rosťa Suchochleb. Hraju na bicí a většinou v kapele zařizuju něco ohledně PA a techniky.

ICM_CeskyBrod_foto1Co je pro vás hudba?

T: Pro mě je to asi prostředek k tomu, jak nějakej pocit nebo moment vyjádřit (ideálně hezky) a pak si to užít, když člověk hraje. Je to hlavně zábava, konec konců.

V: Pro mě to vzniklo jako způsob odreagování, vlastně když jsme začínali s Rostíkem, ještě ve druhý kapele. Postupně se to vyvinulo už v takovou… Ne vášeň, vášeň není to slovo. Já jsem chtěl taky říct způsob vyjádření se. Jakože v podstatě říkáš příběh svojí hudbou.

R: Pro mě je to spíš takovej únik od reality. Když jsem si odmalička mohl vzít sluchátka a hrát na bicí, prostě to, jak člověk nic jinýho nevnímá a neslyší, jen to, co hraje. A potom jsme se dali dohromady s Vaškem, potom s Tomem a… prostě mě to baví.

T: Já si hlavně myslím, že pro nás tři je teď už muzika asi to největší, co děláme.

R: Já teda hraju ještě fotbal, ale jakoby spíš dohořívám…

T: Z takovýho koníčku se stala každodenní terapie, jakým způsobem využít volnej čas, zabavit se a zároveň si vyčistit hlavu.

V: V podstatě takový to, jak se říká: kdybys nedělal muziku, co bys dělal?

ICM_CeskyBrod_foto5 (2)A jak vzniká vaše hudba?

T: Většina písniček zatím vznikla tak, že nějakým způsobem udělám základní melodii, text a myšlenku, jak to bude vypadat. Pak to donesu do kapely, kluci to kompletně… kompletně to spolu nějak předěláme…

R: Kompletně to předěláme…

T: Kompletně to předělaj. Ne, většinou myšlenka písničky zůstává stejná, minimálně textová, protože dělám texty já. Ale kluci potom z toho neohrabanýho základu udělaj celou písničku. Protože já bych třeba těžko vymýšlel bicí, takže prostě Rosťa vymyslí bicí, Venca většinou hodně posouvá náladu písničky. Zkrátka: Já udělám základ a s klukama to potom společně dotvoříme.

R: Abych to řek ještě za sebe. Já vždycky Toma nechám, nechávám to úplně na něm, to jak on cítí tu písničku, jak jí vnímá, co do ní vnese, jak textem, tak melodií. Ale pro mě je vždycky takový těžký, když tvoříme písničku, že já mám v hlavě úplně perfektní představu, jak ta písnička má vypadat. A občas se na tom teda s klukama neshodneme. Oni mají zase svojí představu, je mi to úplně jasný, ale jakoby já znám prostě tu nejlepší, co by byla. Ale tak vždycky se nějak dohodneme a je to v pohodě.

V: Já se to snažím jenom přikrášlovat. A udělat zajímavější.

ICM_CeskyBrod_foto5 (1)Mají písničky své příběhy? Řeknete mi nějaký konkrétní příklad?

R: Tohle je spíš otázka na Toma, ale já si myslím, že snad skoro všechny písničky mají svůj příběh, svojí myšlenku.

T: Je pravda, že každá písnička je minimálně odrazem nějakýho pocitu a ať už je to jednodušší nebo složitější, většinou to bývá takový abstraktní. Třeba k Bones, to je písnička obecně o tom, když člověk něco ztratí. Zároveň je psaná hodně tak, aby to vyjádřilo, jak sem se cítil. Pravda je, že z největší části mě motivoval kamarád, co mi umřel, takže to je hodně psaný pro něj. Ale já se snažím většinou nedávat do písniček příliš konkrétní věci a nechat to tak, aby se v tom lidi našli. Vyjádřit spíš nějakej obecnější pocit, i když to je třeba na základě konkrétní věci.

V: Já jsem chtěl jenom říct to, že vlastně ty písničky nejsou jen o textu. Podstatnou roli hraje i ta muzika samotná, instrumentální, jako podklad, takovej ten náš mood.

Ještě takovou pragmatičtější otázku, jak všechno stíháte?

R: Tak škola je na prvním místě samozřejmě, ale… Just jokin´.

R: Pro mě je to vždycky s klukama takový těžký na domlouvání, jelikož hraju ještě ten fotbal, kterej zabírá hodně času. To domlouvání na koncerty a na srazy, kdy a kde, je těžký to zkombinovat dohromady.

Máte nějakou představu do budoucna nebo prostě tvoříte, hrajete, uvidíte? Jaký máte cíle?

V: My to vždycky říkáme s Rosťou, když chodíme někde po městě, že bychom chtěli docílit toho, ani nejde tak o tu slávu, ale aby si nás lidi začali všímat. Když jdeme třeba po ulici, že by za náma přišli, pokecali… A celkově když se lidi v tý naší muzice najdou a zpívají ty texty a všechno. To jsme měli třeba teď na křtu, to bylo úplně neskutečný, když člověk vidí, že ta muzika se jim líbí a nachází si v tom to svoje. Takže v podstatě tohle, akorát to rozvinout celosvětově.

Když mluvíme o celosvětovosti, angličtina přišla přirozeně nebo to bylo nějaký větší rozhodování?

V: Angličtina přišla tak, že jsme všichni chtěli hrozně do zahraničí. A čeština pro nás jakožto… sice jsme všichni rodní Češi, ale my jsme mysleli, že už v té dnešní generaci skoro všichni mluví anglicky plynule a že už to nebude problém. Po nějakejch koncertech jsme zjistili, že to problém kolikrát je…

R: To se stává, že lidi za náma přijdou, to jsou takový ty, nechci říct starší generace, to zase ne… Ale jakože: Klucí, hrajete skvěle, ale škoda, že nemáte něco česky. Je to docela častá věta.

V: Ze začátku rodiče, aspoň z mojí strany si myslím, že táta nám do toho mluvil, ale teď už pochopili, že je to marný a že už se na to lidi zvykli…

T: Ale doplnit ještě k tý světovosti, na začátku jsme si rozhodně nemysleli, že musíme zpívat anglicky, protože za pět let budeme hrát někde, nevím kde, a bude to potřeba, to vůbec.

Kde na to vlastně berete prostředky?

V: Všichni naši rodiče nás velmi podporují v našich ambicích stát se velkými muzikanty.

T: Nějaký peníze si člověk našetří, ale rozhodně si myslím, že by to nešlo, kdyby vždycky, když na to přijde – třeba nahrávání, který stálo několik desítek tisíc – kdyby nám nepomohli rodiče. Ale zase si myslím, že je správný, že jsou takový, že to chtěj zpátky, takže třeba potom to splatíme z toho, co nám kapela vydělává. A snažíme se všechno, co to vydělá, vracet do kapely, investovat zpátky.

A vrací se to?

T: Jo, už je to vrácený naštěstí, aspoň nahrávání… Teď přijde merch, tak to zas bude…

R: Věci, který jsme potřebovali, abychom mohli aspoň nějak hrát, abychom měli nějakej zvuk a takovýhle věci, tak to nám musel někdo zainvestovat. A když se na koncertech vydělaly nějaký celkem pěkný částky, vracelo se to z nich, takže vyloženě jsme z těch koncertů neměli čistej profit… Ale na druhou stranu, o tom to není, o penězích, je to o tom kontaktu s lidma, což je skvělý…

Kde vás vidět?

T: Teď budeme mít hodně koncertů… Budeme mít koncerty ve Zlíně, v Hradci a největší koncert, kde budeme slavit něco jako narozeniny.

Kolikátý?

T: Druhý teprve… Trošku předčasně, 11. května v Pardubicích v Ponorce, to byl klub, kde jsme začínali, takže na to se těšíme.

R: Pak domlouváme ještě nějaký koncerty po Český republice, třeba Plzeň, Liberec, ale to je zatím v jednání…

V: A možná bychom mohli zmínit průběh vzniku našeho alba na Slovensku?

Jak to, že na Slovensku?

V: Všichni asi obdivujeme kapelu John Wolfhooker, což jsou mladý kluci, který už jsou tady v Praze. Když jsme přemýšleli nad tím, že budeme dělat EP, když jsme chtěli nahrát album, tak jsme sháněli studio a všechno… A Tomáše napadlo, že bychom se mohli zeptat jich a oni nám na to přikývli. Dokonce šli s náma nahrávat, nahrávali jsme na Slovensku a hrozně nám pomohli i co se týče muziky, ztvárnit to k tomu, jak jsme si to asi představovali. Posunulo to nejen to album, ale i nás jako muzikanty. Takže tak.

Proto Slovensko… Přijeli jsme tam a mysleli jsme, že na nás vyběhnou slepice a koně, jak vypadala ta chatrč, kde se mělo nahrávat, ale tam bylo vybavení za několik milionů. Úplně neskutečná cena a byl tam takovej klid a pohoda.

T: Normálně, když si člověk platí studio, třeba tady v Praze, tak nahrávací hodina stojí jako celej den i s přespáním tam. Je to taková chata jako když nějaká farma a v celym horním patře se natáčí. Vlastně se i spí přímo v tom nahrávacím studiu. A bylo tak kdybychom jeli na výlet s kamarádama na chatu na Slovensko, akorát jsme u toho nahráli desku a bylo to strašně příjemný. Jako i kvůli těm lidem.

V: Bylo hlavně super, že člověk tam žil muzikou celej tejden.

Vlastně se takhle i někam dostanete skrze hraní…

T: To určitě… A já si myslím, že koneckonců i to, že se člověk podívá do měst po celym Česku, tak i to je prostě fajn. Normálně se člověk nesebere s batohem a nepojede se podívat jen tak do Plzně, ale když tam jede s tou kapelou a třeba se tam i přespí, tak to je super…

Tak jo. To by bylo vše a já vám mockrát děkuju.

T: Taky děkujeme.

(V: …A vencavavra na instagramu…!)

 

Míša Šedinová, ICM Český Brod