Regionální mix informací

Tábor pro indiány není pro každého

Jak se holka z města jela podívat na týpka a skautský slavnostní oheň.

Přicházím ze severu a zapaluji oheň pravdy. Přicházím z východu a zapaluji oheň lásky. Přicházím z jihu a zapaluji oheň síly. Přicházím ze západu a zapaluji oheň krásy.

Čtyři mladé skautky při vyslovení slavnostní formule zarazily zapálené louče do spodního patra třináctistupňové pagody a po několika vteřinách mi už bylo jasné, proč je kruh pro sezení tak daleko od té hory prskajícího dříví. Ale vraťme se k odpoledni, kdy mne přítel vytáhl na túru za jeho kamarády se slovy „takový tábor si ještě neviděla. Žádný masňáci, fakt si tam samy děti vaří a nemají tam žádnou elektriku, chodí na kládu a myjou se v potoce!“ No, sice nepatřím mezi městské slečinky, na tábory jezdím už řadu let a mám za sebou i pár takových „fakt drsných“, ale realita tábora libereckých Mustangů mne přeci jenom dostala.

V první řadě se k nim na tábořiště musíte dostat. Ve vsi na hranici vojenského prostoru Ralsko jsme nechali auto, nejnutnější věci na přespání jsme srovnali do batohů, stan do jedné a bandasku s vínem do druhé ruky a takto vyzbrojeni jsme se vydali do doslova „ztraceného údolí“. Do poslední chvíle jeho existenci jen tušíte, klesáte úzkou pěšinou v ne moc pěkném listnatém lesíku podél potůčku a potom se před vámi otevře louka obklopená srázy jehličnatého lesa. „Tý jo, fakt dobrý,“ vyklouzne mi mimoděk při pohledu na bíle svítící siluety obrovských týpí s obrazci zvířat. „No, ale to není ono!“ usmívá se potutelně přítel. „Jak to, to není ten tábor?“ Ačkoli to nebyla extra náročná túra, s batohem na zádech jsem se přeci jen trochu zadýchala. Ale odměna byla sladká. Za potokem a další loukou, kterou bych v tomhle údolíčku už opravdu nečekala, se vylouplo další barevně pomalované týpí a u něj pár lidí. „Ahój,“ zdraví nás kamarádi, „to je super, že jste přijeli na oheň, právě jsme ho dodělali.“ No, tak u tohohle se asi buřty opékat nebudou, pomyslela jsem si při pohledu na obrovskou pagodu a čtyři malé ohánky v jamkách, vyhloubených asi čtyři metry od hlavního ohně ve tvaru kříže. „Tak pojďte do tábora, vaříme čili kon karne,“ zve nás kamarád. „Hele my vám nebudeme ujídat, přinesli jsme si svoje, opečeme si buřty,“ odmítáme pozvání tak trochu ze slušnosti a trochu z obavy před výsledkem jeho kuchařského umění. Pořád mi ještě trochu vrtalo, kde ten tábor asi mají, když tady je jeden stan a nikde nikdo. Po chvíli je už všechno jasné, údolí se za dalším ohybem otevřelo do dalšího prostranství, tentokrát ještě o něco většího a s dalšími dvěma kruhy týpek a polní kuchyní. Na ohni s jednoduchým roštem bublalo v obrovském hrnci cosi červenohnědého, co mělo být ono chili kon karne. „Opečte si ty buřty hned, služba pak musí oheň uhasit a vyčistit popel, aby byl připravený na ráno,“ vyzvali nás kuchaři, kluci asi tak desetiletí, kteří s velkou vážností míchali bublající fazole. Sice se v ohni vypalovala hromada plechovek od fazolí, ale hlad je nejlepší kuchař. „Myslela jsem, že skauti žijou ekologicky?“ neodpustila jsem si poznámku při pohledu na kluky, kteří se zálibou a vědeckým výrazem otáčeli plechovky v ohni. „Ale to je ekologický,“ ohradili se. „Fakt,“ vysvětlil nám kamarád, „když se pořádně vypálej, tak se pak do dalšího tábora úplně v zemi rozloží. Odpadní jámu vyhrabáváme stále na stejném místě a nikdy jsme je tam znova nenašli.“ No, těžko se tomu věří, ale skaut by přece nelhal, ne?! Ale naše úvahy přerušil neskutečný rachot, který ovšem klukům třískajícím do obřích poklic a hrnců, dělal nesmírnou radost a k jídelně se začali trousit další táborníci. Další rychle vybíhali z polní koupelny – na druhém břehu potoka si skauti postavili důmyslnou oplachtovanou sprchárnu s luxusem teplé vody ohřívané v brutaru. Čili kon karne si nemohli nechat ujít. Za pár minut se první strávníci vraceli k potoku s ešusy a poznámky o ohni a něčem co ještě nejedli, nás ujistily o správné volbě, pokud jde o špekáčky.

Před slavnostním ohněm ještě musel proběhnout nezbytný nástup s udělováním odměn za táborovou hru, ale taky trestů. „Dělej, tohle musíš vidět,“ táhl mě přítel blíž ke kolečku týpí. V jeho středu stál stožár, ze kterého za zpěvu slavnostní písně stahovaly skautky vlajku. Stály nastoupené v krojových košilích a šátcích a vůbec u toho celého nástupu prováděly různé rituály. No, tak to je asi důvod proč nejsem u skautů, pomyslela jsem si. Po nástupu jsme byli pozvaní k prohlídce týpek. Po pravdě, takové pohodlíčko a vybavení v podsadách tedy nemáme. Byla vidět ruka holek, poličkové regály, stoleček s kytičkou, ustlané postele. Ale i v klučičích stanech bylo vidět, že je spaní v týpkách baví, a i když tady moc vymožeností civilizace neužijí, tak je takové táboření baví. „Je to super, musíte se opravdu spolehnout na své vlastní síly a dovednosti, které se učíme s dětmi během výprav,“ vysvětluji Clouí, vedoucí dívčího oddílu skautek.

A proč se vlastně tolik hostů sjelo na tenhle slavnostní oheň? Mustangové totiž mají za sebou neuvěřitelnou padesátiletou etapu své existence a táboření v tomhle údolí. Ohně se proto zúčastni i Charlie, jeden ze zakladatelů, kteří v padesátých letech dokázali navázat na tradici skautů, probruslit sedmdesátými i osmdesátými lety pod hlavičkou tělovýchovných jednot a po sametu jenom vyměnili červené šátky za hnědé a s plnou parádou vyvěsili skautskou vlajku. Patřilo mu také slavnostní slovo u ohně. Počítalo se, kolik táborů, kolik ohňů, kolik dětí a kolik dospělých u nich za celou Mustanží éru už sedělo. No prostě moc. A nutno podotknout, že dneska jich tam sedělo skoro sedmdesát a bez řečí vyslechli všechno, zpívali a užívali si ohňový rituál od začátku až do konce. A potom šli bez řečí spát. Tedy ti nezletilí. Něco, co se na našem, tedy spíš masňáckém táboře, asi nikdy nestane. Ty rituály mají asi něco do sebe, omlouvala jsem se v duchu za své lehké opovržení nad nástupem s vlajkou a zpěvy.

Ráno nás z postele vytáhlo známé řinčení poklic a hrnců a holky už měly nachystaný vařící čaj. Odhadovala jsem jim tak deset až 14 a samy vstaly, připravily oheň a kompletní snídani. Hmm, tak to bychom u nás asi umřely hlady… „Ale to nemůžeš srovnávat,“ uklidňoval mě přítel. „Oni s nima mají pravidelné schůzky, jezdí na víkendovky, všechny prázdniny, mají je naučený. Ale není to pro každýho.“ Tak to asi ne, ani pro každé dítě, ani pro každého vedoucího. Ale když už se na to dáte, tak to je asi fakt nádhera a láska na celý život.

–