Regionální mix informací

Takový normální tábor

Putování napříč časem, z hluboké minulosti až do budoucnosti a zase zpátky do přítomnosti. Dva oddíly, které mezi sebou závodí. Rytířské ctnosti, moudrost Číňanů, výroba skleněných mozaik i výprava na rafty. Zkrátka prima tábor jako každý jiný. Nebo ne?

Tak tedy prima tábor určitě ano. Jenom na jedno z dětí připadá jeden vedoucí i víc a závodní trasu některé dvojice půl běží a půl jedou. Proč? Protože tohle je tábor, na který jezdí děti a mládež s fyzickým handicapem. Neznamená to ale, že by se jim z něčeho slevovalo!

„Překvapilo mě, že všechno dělali jako normální lidi. Nedělalo se žádné omezení, jenom se upravovaly některé hry. Ale ne, že by se jich neúčastnili, jenom s vozíčkářem běžel i vedoucí, nebo mu podával míček. Program byl jako na normálním táboře, ne, že by se celý den sedělo, protože se nemůžou dobře hýbat, to ne. Bylo to i zajímavější než normální tábor,“ vypráví mi své zážitky osmnáctiletá Adéla Melounová z Jablonce nad Nisou. Na letošní prázdniny si vybrala trochu netradiční brigádu – na čtrnáct dní se stala jednou z vedoucích tábora pro handicapované děti, který ve Střelských Hošticích pořádala Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR, Klub Jablonec nad Nisou.

„Nejdřív jsem nevěděla co od toho očekávat. Jestli to bude v pohodě nebo ne, jak to tam bude vypadat. Schůzky před táborem jsme sice měli, ale ty byly organizační. Rozdělovaly se děti do dvou oddílů, ale protože jsem je neznala, tak mi to nic neřeklo. Na táboře bylo 18 dětí a 22 vedoucích. Na některé dítě byli dva vedoucí.V rámci toho svého oddílu jsem měla na starosti každý den jiné dítě. Starali jsme se o něj do rána do druhého dne do snídaně a po snídaní na nástupu se to přehodilo. Na táboře byly děti s epilepsií, vozíčkáři, enurektici, autisti, děti s těžkými skoliózami a spousta z nich měla i alergie. Měli jsme to vypsané na tabuli, abychom všechno věděli,“ vysvětluje mi Adéla. Byla to pro ni první takhle velká zkušenost s handicapovanými. Jak ji vůbec napadlo jet s nimi na tábor?

„Máme v rodině postiženého chlapečka. Pomáhám mu ráda, dělám to proto, že chci, ne že bych musela a líbí se mi to. Navíc máme sousedy s postiženou holčičkou a právě její maminka mi řekla o možnosti jet jako brigádnice na tábor s těmito dětmi,“ upřesňuje Adéla.

Abych řekla pravdu, sama si neumím představit, co taková práce obnáší a nevím, jestli bych měla odvahu přihlásit se rovnou na čtrnáctidenní tábor. Navíc, když je jeho osazenstvo tak různorodé.

„Většina z dětí si řekla co potřebuje, někteří ale ne. Někteří menší nebo nepohybliví museli mít plínu i třeba specielní korzety a vesty a někteří potřebují krmit. Naopak jiné jsme museli konkrétně zapojovat, aby nezlenivěly.

Byla to docela i fyzická dřina. Spát jsem chodila docela brzo i o poledním klidu jsem si kolikrát lehla, abych měla dost síly. Ze začátku jsem se bála, že se na některé dítě upnu a bude mi ho líto, ale to se naštěstí nestalo. Rozhodně jsem si pak říkala, ty jo, proč já si stěžuju na svůj život, když jiný lidi jsou na tom mnohem hůř. Ale brala jsem to tak jak ty děti jsou, ten potřebuje to a ten zas tohle. Nestalo se mi, že bych seděla a měla prázdný ruce. I o poledním klidu a po celou noc musela být na chodbě služba, kdyby někdo potřeboval na záchod, nebo se prostě něco dělo. Líbilo se mi, že všichni byli stále zapojení a taky si hodně pomáhali. Když jsem něco nevěděla, nebo potřebovala pomoc, vždycky se někdo našel.“

V každém případě získala Adéla mnoho zkušeností, které už asi nikdy nezapomene. Už jste na ulici byli svědky toho jak chodec omdlel nebo dostal záchvat a nevěděli jste co máte dělat? To je moje noční můra. Až se mi to stane, chtěla bych mít na blízku někoho s Adélinou zkušeností.

„Z prvního záchvatu, který jsem viděla, mi bylo fakt špatně. Naštěstí všechno dobře dopadlo, Bohunka, naše zdravotnice, mi všechno vysvětlila, jak to probíhá a co s tím. Byl den, kdy holčička měla i tři záchvaty za den a bylo vidět, že ji to hrozně unavuje, ten den už zůstala na lůžku. Byla to obrovská zkušenost,“ přiznává Adéla.

Ale zdravotní komplikace šly v Hošticích stranou, když šlo o to porazit soupeře v závodě přehazování míčků nebo přišla na program večerní diskotéka. Tábor běžel jako každý jiný, ráno budíček, nechyběly ani rozcvičky a nástupy. A legrace bylo podle Adély spousta. I když byla po čtrnácti dnech zase ráda doma, těší se na další akce klubu, které probíhají po celý rok. Sice mají jejich klienti různé starosti se životem, ale chtějí ho žít jako my. A každý, kdo jim v tom pomáhá, si zaslouží uznání.

–

Petra Handlířová, Regionální koordinátorka-redaktorka, Kraj Liberecký