To je kafkárna – „TO“

question-mark-2648236_640

‘Kdo hledá, ten najde!‘, ‘To, co hledáte, je přímo za rohem!‘, ‘ Cesta za poznáním je trnitá, ale vděčná,‘ křičí na mě okolí prostřednictvím triček, reklam, plátěných tašek i poznámkových bloků.   Cítím se mimo, že mi nikdo nikdy neřekl, co vlastně každý tak ustavičně a pracně hledá. Nemůžu se vyhnout pocitu, že má existence nemá smysl, pokud něco nehledám a nesnažím se o poznání. Asi bych také měla začít hledat pověstné TO. Nemohu být stále mimo společnost, musím svět kolem sebe pochopit, patřit do něj. No jo, ale kde začít? Třeba tady – na ulici. A začít u sebe, to se přeci říká; ‘Pokud chceš něco najít, začni u sebe.‘ Tak začnu u kabelky. V kabelce se schovávají veškeré poklady – skořápky od vajec, dopis od soudu, volební leták FSV nebo páteční superdebata. TO ale není nikde.

Možná bych se měla posunout o kousek dál, vždyť všichni lidé koukají do země! Co tam asi mají? Třeba hledají stopy a někteří je i pronásledují! „Dobrý den, prosím Vás, proč se pořád koukáte do země? Máte nějaké stopy? Našel jste TO?“ zkouším staršího pána, který zcela zaujatě hledí do země. „Uhni, krávo! Seš zhulená?“ ptá se. Tak tudy cesta asi nevede. Další tři lidé reagují obdobně. Možná přeci jen nic na té zemi nemají. Třeba se jen, já nevím, na mě nechtějí koukat? Ale proč by skutečně téměř každý, kdo kráčí po ulici, tak nevkusně koukal na špinavou dlažbu? Možná jsem něco špatně pochopila, třeba se mi ten pán snažil dát nápovědu. „Uhni, krávo!“ zavolám na nejbližší paní, která kolem mě prochází a zaujatě kouká do země. Zastaví se, podívá se na mě a jde dál „Seš zhulená?“ zkouším ještě. Nic. Už zase nic. Nikdo mi nechce nic říct.

Co to tam ta paní jen dělá? Vždyť ona loví něco v koši! Já jsem pitomá! Koš! Lidé TO vyhazují, když už se jim TO nehodí. Těch, kteří se přehrabují v koších, vídám denně mraky. Vždycky jsem si myslela, že nebudou do toho koše koukat jen tak. Co by z toho také měli. Nechápu, že mě to nikdy nenapadlo. Copak tam paní asi loví? „Dobrý den, co to tam lovíte? Našla jste TO?“. „Něco k snědku“. „A můžu taky?“. „Odprejskni“. Co bych také čekala, nikdo se se mnou o TO nepodělí. ‘Každý si přece musí najít vlastní cestu‘ – takový slogan už jsem také četla. Ale někomu se ta cesta hledá lépe než jiným. Všichni vypadají tak spokojeně, jen já jsem nešťastná, protože mě nikdo nepozve do svého společenství a někdy přemýšlím, jestli mi vůbec někdo rozumí. Nebo já jim? Tentokrát už se nikoho nebudu na nic ptát! Musím TO najít sama. Jsem sama proti všem. Tečka.

Ale inspirovat se mohu. Všichni koukají na zem, do kabelek, hrabou se v koši. Jen já tu stojím a pozoruju puberťáky, kteří datlují na mobilu. BINGO! Mladí přece vždycky vědí, co frčí a určitě už TO dávno našli. Vsadila bych vlastní opičí původ, že v mobilu schovávají buď TO samotné, nebo alespoň cestu k němu. Ptát se jich nebudu. Už jsem se zařekla. Co kdybych se k nim ale nenápadně přiblížila a do toho mobilu se jim jednoduše podívala? „Co mi čumíš do instáče?“ okřikne mě chlapec, který si nemohl nevšimnout, že jsem si vylezla na lavičku, abych do jeho mobilu lépe viděla. Vzdávám se. TO nikdy nenajdu. Nikdo mi nikdy nepoví, co TO je, protože nejsem jedna z nich.

‘Někdy to, co hledáš, je celou dobu před tebou!‘ prosviští kolem na tričku a mě trkne. Udělám pár kroků a skutečně. Je TO tu. Našla jsem TO. Konečně zapadám a dokážu splynout se zbytkem světa. Škoda jen, že jsem jen výtvor něčí fantazie a vlastně neexistuju.

Jasmin Ježková, ICM Slaný