Úspěšná slánská mládež – Díl III. Markéta Šímová

slany

V šesti letech se začala věnovat aerobicu ve Slaném, v osmi přesídlila na Kladno. Jak sama říká, kladenský tým pro ni byl hlavně o dobré náladě a přátelství. Mezi čtrnácti a patnácti lety se vrátila k latinsko-americkým tancům, o kterých dodnes přemýšlí jako o něčem, k čemu se chce rozhodně znovu vrátit. Podle jejích slov je „největším problémem v latinsko-amerických tancích najít si partnera a udržet si ho. Mně se to bohužel nepodařilo, ale není den, kdy bych se k tanci nějak nevrátila a v podstatě nesnila o tom, že bych znovu začala.“ Později, přibližně v osmnácti letech, když se znovu vrátila k aerobicu a vstoupila do nového týmu, vyhráli společně 1. místo na mistrovství České republiky a 3.místo na mistrovství Evropy a mistrovství světa.

Další rozhovor nám poskytla tanečnice a „aerobička“ Markéta Šímová.

slany

Jak ses k tancování dostala? Je někdo, kdo tě v tomhle směru ovlivnil?

 

K tanci a aerobicu jsem se dostala zcela náhodně. Jako skoro každé dítě jsem měla spoustu energie a naštěstí jsem měla milujucí rodiče, kteří se vždy snažili najít nový způsob, jak mě zabavit. Nebyla jsem dostatečně “gumová”, aby ze mě mohla být baletka nebo gymnastka, a tak jiný druh tance, respektive aerobic, vyšel jako nejlepší volba.

 

Pamatuješ si na svůj první větší úspěch? Jak se na tento moment díváš dnes?

 

Nejsem si úplně jistá, jak definovat větši úspěch. Pamatuju si, když jsem poprvé vyhrála (shodou okolností to bylo v Slaném) a běžela jsem to s nadšením mamce ukázat. Nejsilnější je ovšem vzpomínka z těch nejposlednějších a shodou okolností nejúspěšnějších závodů. Nevím, jestli to budu umět popsat, ale ten pocit, když stojíte na “bedně”, slyšíte českou hymnu a máte na krku medaili, po všech trénincích, zraněních, je jeden z nejkrásnější pocitů na světě a přála bych každému, aby si to alepsoň jednou v životě mohl zažít. :)

 

Co bylo na tvé cestě tancováním nejtěžší?

 

Překonávat se. Na tréninku, na závodech, ale i před nimi, abych vůbec na trénink dojela xD.  Často ta představa samotné skoro hodinové cesty autobusem na trénink a zpět byla naprosto ubíjející. Naštěstí, jak už jsem jednou řekla, mám báječné rodiče a vždy pro mě byli maximální podporou. Když jsem zrovna měla lenivou a vymlouvala se z tréninku, vždy mi dokázali připomenout, proč jsem trénovala a že moje rozhodnutí ovlivňovalo i další členky týmu, které na mě spolehály. A ještě jedna zásadní překážka – srovnání se s pocity nespravedlnosti. Jakmile je sport o estetice, jen těžko se člověk vyhne pocitům nespravedlivého rozhodnutí rozhodčích. To je jedna z největších výhod a nevýhod tance – objektivita jde zde tak trochu stranou.

 

Považuješ něco z toho (nějaký ze stylů) za vyloženě srdcovou záležitost?

 

Latinsko-americké vždyckou byly, jsou a budou mojí srdcovou záležitostí.

 

Kdybys měla popsat, co pro tebe tancování znamená…?

 

Spoustu věcí. Šanci vyjádřit se, šanci ukázat, kdo jsem, jiným způsobem. Výzvu. Zábavu. Krásu. Ideální stres, který člověka nutí posunout své limity. Celoživotní lásku.

 

Je něco, čeho bys ještě v tanci chtěla dokázat?

 

Jak jsem již zmínila, ráda bych se k tanci vrátila a kdo ví, možná se mi to jednou podaří. Nicméně momentálně se mé prirority a cíle trochu posunuly (studium) a na tanec se snažím nyní dívat jako (snad) budoucí sportovní psycholog, ne již jako sportovec.

 

Setkala ses někdy s podceňováním? Říkal ti někdy někdo, že na to nemáš?

 

Samozřejmě. Ať už to bylo řečeno přímo, nebo byla zveličována konkurence. Nebudu lhát, promě osobně to bylo extrémně těžké. Na druhou stranu jsem se vždy pokoušela uvědomit si, že nikdo na světě nemůže doopravdy vědět, na co daná osoba má nebo nemá. Bude to znít hloupě, ale je to pravda, čím jsem starší, tím je pro mne jednodušší považovat takové podceňování
v podstatě za motivaci. Podceňování se pro mě začíná vlastně stávat podnětem, abych začala dřít ještě víc a dotyčnému jedinci dokázala, že se mýlil.

 

Je něco, co bys poradila nadějným mladičkým tanečnicím?

 

Mladičkým tanečnicím bych poradila, aby do toho daly srdce, aby se nebály si za snem jít a třeba i trochu cestovat. Aby se obrnily trpělivostí, protože ne vždy to bude snadné, a ne vždy se jim bude chtít. Nicméně, tanec nebo kterékoli jiné hobby není jen o tom snít, ale závisí to také na podpoře okolí. Já osobně bych ještě chtěla poprosit všechny rodiče, aby se snažili být co největší podporou. Buďte tam pro své tanečnice, fotbalisty či muzikanty, podporujte je, pomáhejte jim se dostat do rutiny, ale nikdy nezapomeňte, že hobby je vždy o lásce, ne jen o trpělivosti a dřině.

 

Rozhovor vedla Kateřina Jandová

ICM Slaný