Úspěšná slánská mládež: Pokáč

SKytarou1jpg(1)

Honza Pokorný aka Pokáč je dvacetišestiletý absolvent elitního Gymnázia ve Slaném. Ačkoliv je mnohými pro svůj známý Hrdinský čin vnímán jako novodobý Herkules, on sám si není vědom, že by se hrdinou stal. Jako člen hudebně založené rodiny se naučil hrát na piano, bicí i kytaru. V osmnácti letech začal skládat písničky.

DSC_6545-3Že se Pokáč rozhodl na sobě pracovat a my se nyní můžeme těšit/zlobit jeho songy, vděčí Zimě, kterou má dodnes velmi rád, ačkoliv ji raději moc nehraje („melodie složky je totál kradená“). Má rád nadsázku a odmítá lidem skrz hudbu vnucovat své názory. Přesto však není pouze týpek s kytarou, který kdysi nevěděl, co z něho bude.

Vnímáš své texty pouze jako zábavu? Nebo se jimi snažíš něčeho docílit?

Jak kdy. Jsou songy, které se snažím psát o věcech, se kterými se lidé mohou ztotožnit. A songy, u kterých se třeba snažím sdělit nějakou myšlenku. Ale pro všechny moje songy je typická nadsázka.  Ta tomu dává jiný rozměr. Baví mě na tom, že si je každý může vyložit víceméně po svém.

Líbí se ti tedy, když lidé popř. mění význam textů, který jim byl dán?

Líbí se mi, když mi někdo o songu Nikde žádnej sníh řekne, že je to smutný song o komercionalizaci Vánoc a někdo jiný zase, že je to úsměvné popsání reality. To je v pořádku a mám to rád. Kdyby ale někdo říkal, že je Nikde žádnej sníh song o veverkách, asi bych z toho neměl radost. Znamenalo by to, že text nepochopil, což by byla moje (textařova) chyba.

Nebojíš se někdy, že ale někdo nepochopí nadsázku v textech a překroutí význam? Např. Kebaby vezme doslova?

Jasně. Nejčastější komentář pod Kebabama je „Máte tu vlajku obráceně, debylové“. Ačkoliv jsem si myslel, že je to jasná narážka na ‚slaboduchost‘ tohoto typu lidí. Paradoxně to ale tento typ lidí vůbec nepochopil. Ale já nechci nikomu nic vysvětlovat. Ať si to každý přebere po svém.

Snažíš se u podobně laděných písniček tyto ‚slaboduché‘ lidi zesměšnit, nebo se snažíš i o určitý „politický boj“? (=ukážu, že se mi to nelíbí, tudíž svůj postoj)

Nechci nikoho zesměšnit, spíš si dělám legraci. Ani nechci dávat najevo co se mi líbí/nelíbí. Kdo chce, najde můj názor mezi řádky. A moc názorů vlastně ani nemám. Spíš mi něco nějak připadá, tak o tom napíšu nadsazený song, který na téma poukáže. Nesnažím se ale naléhat.

Je hudba maximální náplní tvého života? Jak často koncertuješ?

Průměrně mám tak dva koncerty týdně. Ale nemám s tím problém. Muzika mě strašně baví, teď si trochu připadám jako ve snu. Je to dream job. Zároveň ale ještě chodím dva až tři dny v týdnu do práce, abych to měl vyvážený. Zatím mi to vyhovuje.

A co Pokáč bez hudby? Máš i nějaké jiné sny?

Upřímně teď žiju maximálně těma hudebníma. Ale až bude třeba čas na nějakou pauzu, chtěl bych cestovat, časem mít rodinu. Ale to zatím není aktuální.

Nejlepší koncert?

Moje první sólo turné bylo skvělé. Přišly mraky lidí a všichni zpívali od začátku do konce.

Nejhorší koncert? Takový, kdy by ses na hudbu nejradši vykašlal?

Takových bylo mraky. Vždycky vzpomínám třeba na koncert v České Třebové, kde byli asi tři nalitý lidi a do půlky setu mi vsunuli zpívajícího vietnamskýho kuchaře. To bylo docela funky. Ale ono zase z těch špatných gigů bývají paradoxně nejlepší historky.

Co tě napadne, když se řekne Pokáč?

Mám s tím spojené slovo „písničkář“. A zároveň jsem to já. Já a moji fanoušci, bez kterých bych nefungoval.

Rozhovor vedla: Jasmin Ježková, ICM Slaný