Regionální mix informací

Víra, náboženství a vánoce

Na vysokých školách se předměty statistika a marketingové průzkumy vyučují či zadávají seminární práce na konci listopadu, neboť na svém Facebooku jsem zaregistroval několik proseb o vyplnění dotazníku na sběr dat a sám podobný úkol řešil také. Jeden z průzkumů mě zaujal tak, že mě přiměl napsat tuto úvahu.

Dotazník se zajímal o to, jak se respondenti staví k náboženství a výsledek mě překvapil, neboť mezi respondenty mezi 17-26 lety, kterých bylo v průzkumu 75%, je otázka víry poměrně živá. Zde na obrázku je pak výsledek ode všech respondentů.

Pohybuji se v jednom nejateističtějších měst, kde je poměrně nově postaven pomenší kostel římskokatolické církve, jenž má uvnitř tak max 150 míst, což je pro skoro sedmdesátitisícové neuvěřitelně málo, přesto lavice ve dnech, kdy je bohoslužba a není svátek, ani ničí křtiny či pohřeb, jsou zaplněny tak ze dvou třetin. Naopak, třeba při nedělní velikonoční bohoslužbě stojí lidé v uličkách mezi lavicemi docela namačkaní…

Já sám nemám tyhle sváteční věřící vůbec rád, protože před kostel přijedou drahými auty, kde se vlastně jen ukazují, „podívejte, já jsem věřící, který udělal tu oběť, že v neděli místo abych jel na golf, jsem vyvezl celou rodinu do kostela“, jenže pokud někdo má víru a sílu věřit, měl by věřit stále a ne jen tehdy, když mu to přinese nějaký zisk.

Ale pojďme zpět k našemu grafu. Pohybuji se mezi mladými lidmi poměrně dlouho a vysledoval jsem, že se poměrně hodně od roku 1990 rozšiřuje skupina, která věří v nějaké „vyšší já“, ale nechce věřit v chrámech tradiční víry, neboť tak nějak cítí, že církev zůstala stát – nechci říct ve středověku, ale na vkus mladých pomalu reaguje na vývoj. Navíc skandály kněžích, které proběhly ve světě, a nebyly rázněji potrestány, také církvi moc morálního kreditu nepřidalo. Ateistů a skutečných věřících tedy ubývá a má to i další důvod.
Mezi lidmi po těch desítkách let socialismu či komunismu není krom víry zakořeněno ani správné chování a ohleduplnost, takže by Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, autor několika děl o pravidlech a normách chování zaplakal.

Vánoce a vánoční svátky, které se slavily a slaví doposud, mimo jiné proto, že dle u nás nejrozšířenějších náboženství se narodil Spasitel Ježíš. Při té příležitosti se o Štědrý den o půlnoci koná bohoslužba („vigilie“), na kterou, podobně jako na Velikonoce chodí mnozí, jež by o kostel normálně nezavadili, bohužel také často posilněni alkoholem. Jak taková bohoslužba pak může dopadnout, když se tito jedinci nedokáží zklidnit, lidem zvoní v kapsách mobily (a je jedno jestli SMS nebo volání), v zadních lavicích se baví a mnohdy si ani nevšimnou, že kdesi vpředu už bohoslužba běží? Pro věřícího špatně, za ta léta jsem dokonce zaznamenal i případ, kdy se bohoslužba vůbec nerozeběhla…

Skuteční věřící si proto zkontrolují kulturní plakáty městského úřadu a porovnají je s vývěskou před kostelem, čímž si zjistí, v kolik hodin a kde budou mít na svoji víru klid, aby jejich vigilie nebyla rušena různými nekňuby, neboť na plakátech rozvěšených po městě se inzeruje jen jedna „Půlnoční“.

Když tedy sečtu všechna proti, která jsem tu vyjmenoval, a přidám i některá zde nevyjmenovaná, nemám touhu ani chuť se účastnit víry v oficiální instituci a raději věřím v to, že existuje něco víc než jenom materiální svět, že je něco nad námi. A dodávám: Pokud se snad pletu a existuje bůh, jak ho definuje církev, pak mi odpustí.

–

pro Remix napsal Pelin

–

vložil Jan Lyko, regionální koordinátor – redaktor, Královéhradecký kraj