Vlastimil Taxa: „Chtěl bych se naučit hrát vodní pólo.“

Iraqi FreedomPan učitel Taxa je jedním z mála učitelů, kteří se našemu časopisu ještě nikdy s ničím nesvěřili. K našemu překvapení udělal v dubnu výjimku a prozradil nám na sebe spoustu informací.

Proč jste se tolik let vyhýbal rozhovoru s Komárem?

Víš, Šteflíku, já vlastně ani nevím… Musím uznat, že vaši redaktoři dělali opravdu, co mohli, aby ze mě nějaké ty drby dostali. Když jsem posledního vyhnal z kabinetu s železnou tyčí v ruce, pak si to rozmysleli.

Patříte na škole k nejzkušenějším kantorům, jak moc se škola za dobu, co tu jste, proměnila?

Od té doby, co tu učím, šla škola jenom nahoru. Nikdy jsem neusiloval o nějaké vysoké funkce ve vedení školy, přesto jsem to tu vždycky vlastně řídil. Znáte tu postavu šedá eminence? Dá se říct, že všechny proměny – k lepšímu – jsou moje práce. A samozřejmě se toho změnilo hodně.

Mohl byste nám Váš vliv osvětlit na nějakém příkladu?

Víte, jak se před časem uvažovalo, jestli se na naší škole ještě bude učit matematika? Tak to já jsem se postaral o to, aby se tady učila…

Pracujete na GKH celou svou kariéru nebo jste někde učil i před tím?

Co se mé práce ve školství týče, učím skoro celou tu dobu tady… Nějakou dobu jsem učil ještě na jedné havířovské základce. Tam mě ale nebrali jako autoritu, tak jsem si nechal narůst plnovous, změnil jsem identitu a šel učit k nám na dolní gympl.

Učíte tady zeměpis, matematiku a informatiku. Který z těchto předmětů je Vám milejší?

Tělocvik.

Tomu nerozumím… Vy učíte i tělocvik?

Aha, tak ne. Už vlastně ne. S kariérou vrhače koulí jsem skončil po tom, co jsem získal svou první olympijskou medaili. Díky penězům, které jsem kariérou profesionálního sportovce vydělal, jsem si mohl koupit traktor, na kterém jsem dlouhá léta jezdil do školy. Byl to můj životní úspěch…

Jaké jsou Vaše další životní úspěchy?

No jéje… Tak vysoké číslo snad ani neznáš!

Zkuste to…

Kvinkvagintiliarda.

Jak si ceníte nedávno získaného ocenění za celoživotní přínos výuce matematiky?

To jsem opravdu dostal? Ano, už si vzpomínám… No vážím si toho – dokonce jsem ani nikoho nemusel podplácet.

Kdy jste zjistil, že právě matematika je obor, kterému se chcete věnovat?

Když mi bylo sedmnáct let, pracoval jsem na recepci v hotelu Družba. Měl jsem skvělý výhled na výtah, kde mě fascinoval ukazatel čísla podlaží, ve kterém se kabina zrovna nachází. Střídající se čísla mě natolik uchvátila, že jsem u nich prostě zůstal.

Učitelství už pak bylo stejně jasnou volbou?

Po tom, co jsem se prohlásil za ředitele hotelu, přeřadil jsem se k plaveckému oddílu na těrlickou přehradu. Tam jsem poprvé začal vyučovat surfing. K výuce matematiky už to bylo jenom kousek. Poněkud mě ale zdržela povolávací listina do bojů korejské války.

Vy jste se opravdu účastnil války v Koreji?

To nevíš? Nakonec se totiž ukázalo, že to nebyla válka (ačkoli jsem to tak bral), ale natáčení seriálu M*A*S*H. Znáte Maxe Klingera? Tak toho hraju ve všech sériích… Že ty „pistole“ jsou vlastně kamery, jsem zjistil až po nějakém tom třetím zastřeleném kameramanovi…

Žáci, kteří u Vás studují informatiku, pak moc dobře vědí, že jste procestoval nemálo koutů světa… Kde jste všude byl?

Mám ti připomenout to vysoké číslo? Myslím, že snazší bude říct, že jsem byl na všech kontinentech. Jednoho tučňáka z Arktidy mám koneckonců v kabinetě. Kolega Kleslo s ním měl zpočátku problém, protože mu seděl na židli, ale po pár uklovnutých prstech pochopil, kde je jeho místo.

Kde se vám líbilo nejvíc?

Asi v těch skandinávských zemích… Norsko, Švédsko, Finsko… Vlastně ani nevím pořádně proč – všude je hezky (skoro: Slovensku jsem nikdy nepřišel na chuť). V Norsku se mi líbila hlavně ta příroda, je tam opravdu nádherná.

Máte odtud nějakou zajímavou historku?

Mám ti zase připomenout to vysoké číslo? (…) Ale jedna je opravdu dobrá, to se posmějete! (smích) Jdu si takhle tajgou a najednou tundra sem, tundra tam. (smích)

To je všechno?

Ty taky zkazíš všechnu srandu, viď Štefle…

(…)

Nechceš se mě ještě na něco zeptat?

Já myslel, že rozhovor tady vedu já?

Tak to sis myslel pěkně špatně. Tak co Šteflee, jaká je tvoje oblíbená barva?

Zelená.

Šteflee, taková známečka. Správná odpověď byla růžová… Jako ta moje.

V době kdy jste byl na vysoké škole se ještě informatika zdaleka nevyučovala? Jak jste vlastně dostal k tomuto předmětu?

S těmi kompjůtry to bylo stejně hodně zajímavé… S prvními počítači jsem se setkal už v šedesátých letech při svých cestách po Americe. Tato technologie mě natolik zaujala, že jsem se postupem času metodou samostudia propracoval ke špičkám v oboru. Vyvinul jsem první použitelný osobní počítač, který jsem pojmenoval po svém oblíbeném strýci – Mekyntoš. Neměl jsem ale ještě dost financí pro uvedení na trh, plány jsem poslal tomu proradníkovi, Jefu Raskinovi, se kterým jsem se v USA o pár let dřív seznámil. Místo toho aby dodržel slovo, návrh mi ukradl, přejmenoval počítač na McIntosh a v podstatě dal vzniknout firmě Apple… Steve Jobs už jen „zmodernizoval“ název na MacBook a trhli na tom miliardy dolarů. Taková zákeřnost!

Máte nějaký cíl do budoucna?

Moc rád bych se naučil hrát vodní pólo. A taky bych chtěl rozumět Slovákům. Ještěže se kolegyně Tabášková naučila česky…

Autor: Josef Štefl, 16 let

Gymnázium Komenského, Havířov, kraj Moravskoslezský

časopis: KOMÁR

kategorie: publicistika (rozhovor)

email: casopiskomar@seznam.cz

 Vložil ICM Český Těšín

Ilustrační foto: By Pfc. George W. Irwin [Public domain], via Wikimedia Commons

Přidej komentář jako první k "Vlastimil Taxa: „Chtěl bych se naučit hrát vodní pólo.“"

Zanechte komentář