Vůně piva. Vůně chmelu. Pot a dřina.

Před dvěma lety jsem jela na chmelovou brigádu do středních Čech. Bylo to úžasné, neopakovatelné. Zároveň jednotvárné a únavné. Stálo to však za to.

Jak jsem se k tomu dostala a co mě k tomu vedlo? Rok předtím jely mé dvě kamarádky na chmel. Mě to zaujalo a chtěla jsem jet taky. Sice na to nepěly žádnou slávu, přesto jsem si myslela, že to bude úžasná zkušenost. A taky že byla.

Přihlásila jsem se co nejdříve jedné nejmenované agentuře. Mohla jsem si vybrat z pěti farem a já jsem si jako číslo jedna zvolila tu samou, s kterou už měly zkušenost mé kamarádky – farmu ve Vinařicích u Loun. Měla jsem si vybrat ještě další dvě, kdyby to náhodou nevyšlo, ale ty už si nepamatuji, protože jsem nakonec jela právě do Vinařic.

Když se čas česání přiblížil, vyrazila jsem na farmu. Vyjíždělo se z Ostravy vlakem a já, protože jsem z Prostějova, jsem přistoupila do vlaku až v Olomouci. Ještě ve vlaku jsme u organizátora podepsali prezenční listinu a jelo se dál. V Praze jsme všichni společně přestoupili na další vlak, potom jsme ještě museli kus cesty jet autobusem a až pak jsme konečně byli na místě.

Ubytovny byly příšerné, trochu připomínaly kasárny: železné postele, staré matrace a staré povlečení. Po příjezdu jsme se kromě ubytování museli také rozdělit. Někteří si vybrali pole, další zase česačku. Lidé na poli -neboli polaři – můžou dělat několik úkolů: sbírat štoky chmele, nebo být na speciálním povoze a řezat. Lidé na česačce pak zpracovávají sesbíraný chmel. Já jsem se vecpala do skupinky na česačce číslo 4. Večer se šlo seznamovat do místní hospody, protože jsme všichniměli ještě dost energie před tou spoustou práce, co nás teprve čekala.

Ráno jsme vstali o půl šesté a vydali se pěšky asi dva kilometry do vesnice Vinařice. Ubytovaní jsme byli totiž v Divicích. V dalších dnech nám to chození někdy vadilo, jindy zase ne – záleželo na počasí, náladě, únavě atd. A práce konečně mohla začít. Ještě nějaká ta bezpečnost práce a seznámení se s tím, co vlastně máme dělat. Po chvíli už jsme dostali hlad a žízeň. V nabídce bylo vždy něco moc tučného, sladkého, nebo nepopsatelného a na uhašení žízně nám měl stačit sladký horký čaj – i v tom největším vedru.

Naše česačka často stagnovala, ten rok jako by byl prokletý. Pořád bylo něco porouchaného, jeden den jsme skoro půl dne nic nedělali, ale naštěstí jsme to měli proplacené.

Na větší seznamování se s dalšími brigádníky nebyl v práci čas, na to byl večer, kdy se chodilo do hospody. Po nějaké době mě to ale omrzelo, takže už jsem ani moc nechodila a radši jsem si zalezla a povídala si s ostatními, co byli ze stejného těsta jako já. Ale jinak se za těch 20 dní, co jsme tam brigádničili, konaly asi čtyři místní zábavy – tancovačky. Já jsem se zúčastnila jenom dvou, protože mi bylo jasné, že další den v práci bych nebyla ničeho schopná.

Teď však zase k práci. Chmelový štok (keř) může být někdy nebezpečný, a to když se váže na chobot česačky, protože jsou na něm drátky. Na česačce se fůry chmelu zpracovávají a dávají do velkých pytlů neboli žoků. Zbytky chmelu, které jsou k ničemu, nebo spíše ke hnojení, se pak zpracovávají na valníku. Na tom se ale i dobře spí. Večer se pak vždy zametá a uklízí, aby se to nemuselo dělat ráno. To by se člověk zbytečně zdržoval.

Chmelová brigáda končí akcí, které se říká „Dočesná.“ Všichni polaři si nastoupí na valníky, jedou přes polnici, přes vesnici, řádí a křičí. Pak přijedou k česačkám a na volném prostranství se perou. Když u toho navíc prší, je to větší sranda. Teda mně to tak nepřipadalo, ale lidé okolo si to natáčeli. Trhali si navzájem trička a gatě a někteří se ještě váleli v tom blátě. Proto je také lepší si tak jak tak vzít s sebou staré oblečení.

Na česačkách se končilo, až se vyčistily česačky, aby se to za rok mohlo znovu spustit, takže naprosto důkladný úklid. A večer bylo nějaké to slavnostní prohlášení, poděkování a měli jsme klid. Ráno jsme dostali výplatu a jelose domů. Jenom to byl najednou nezvyk nevstávat o půl šesté ráno.


Autor: Denisa Šnédarová

Kateřina Opatrná, regionální redaktor, ICM Prostějov

 

Přidej komentář jako první k "Vůně piva. Vůně chmelu. Pot a dřina."

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*