Vzpomínky na přijímačky

Přestože to je už deset let (páni, teprve teď jsem si uvědomila, jak ten čas letí), moc dobře si na tu dobu pamatuji. Byla jsem v deváté třídě a snila o tom, že jednou budu studovat žurnalistiku. Cíl byl jasný, cesta, kterou se vydám a díky níž ke svému cíly dojdu také (popravdě řečeno mnoho na výběr jsem neměla) – gymnázium. Ale jak se na něj dostat?

Měla jsem štěstí na základní školu, kde jsem se skutečně něco naučila. V deváté třídě jsme dokonce měli dobrovolné hodiny češtiny navíc. Kdo na ně chodil, jistě neprohloupil. Příklady z matematiky jsem si poctivě počítala sama doma. Každý den jsem zasedla k psacímu stolu, vytáhla knížku, sešit, kalkulačku. Někteří spolužáci si klepali na čelo. Ale jak se říká: těžce na bojišti, lehce na cvičišti.

Přišel den D. Věděla jsem, že jsem se připravovala poctivě, ale stejně ve mně byla dušička malá. Když jsme se blížili k budově školy, vkrádaly se mi slz do očí.  Chvíli na to jsem už seděla v lavici, před sebou papír, nejprve čistý, poté popsaný odshora až dolů.

Úzko mi však bylo ještě nějakou dobu po odevzdání testu. Nastala totiž doba čekání na výsledek. Dostanu se? Nedostanu? Tehdy jsme ještě neměli doma internet (ach, to byla doma, dnes to člověku přijde jako pravěk), a tak jsem za nějaký ten den vyrazila za strýcem, který moderní technikou disponoval. Nic. Výsledky ještě nebyly zveřejněny. Další čekání.

Nakonec se ozval telefon, spolužačka ze třídy, která se hlásila na stejnou školu jako já, mi volala, že už ví, jak to všechno dopadlo. Skončila jsem čtvrtá. Veškerá snaha, přinesla své ovoce.

Přijímací zkoušky není radno podcenit. Kdo se snaží, odměny se dočká (snad to platí nejen u přijímaček). Tak hurá na bojiště!

Radka Spurná, regionální koordinátorka – redaktorka, kraj Olomoucký

Přidej komentář jako první k "Vzpomínky na přijímačky"

Zanechte komentář