Regionální mix informací

Z Čech do Brazílie, cesta za krajany 3. díl

Domeček krajanů - nebýt pod araukárií, je to jako u nás v Jizerkách

Před hotelem nás hned brzy ráno očekávali představitelé místního krajanského spolku – Associação dos Descendentes de Imigrantes da Boêmia em Nova Petrópolis čili Sdružení potomků imigrantů z Česka, pan Ovídio Hillebrand a Nestor José Grings. Překvapili nás obrovsou kyticí růží a především milou češtinou. Překvapovalo nás ale celé městečko. Ne nadarmo se v podtitulu honosí přízviskem Jardim da Serra Gaúcha – Zahrada pohoří Gauchů. Celé město je protkané zelení, náměstí je vlastně rozlehlý park, který přechází ve skanzen s historickými domy prvních obyvatel regionu. Najdete tu i malou jablůňku, kterou v roce 2006 vysadili na počest přátelství s krajany v Jablonci nad Nisou. Byli jsme se na ni podívat, měla zrovna období zimního spánku a asi by potřebovala trochu odborného zastřihnutí, ale jinak se má k světu. Ve skanzenu jsme vedle dřevěného kostelíčku našli i hrob jablonecké rodačky, Emílie Wünsch narozené roku 1858 v Jablonci nad Nisou, tedy jak se na hrobu doslova píše Gablonz an der Naise Östereich Böh. a zemřela v roce 1909 v Nové Petropoli. Místopisné označení na náhrobku nás nejprve trochu pobavilo, ale po hlubším zamyšlení a také po dalších rozhovorech s potomky českých Němců, kteří do Nové Petropole a okolí imigrovali, to před námi rozprostřelo hlubší problematiku identity zdejší krajanské komunity.

Na rozdíl od Bataypory, kam přicházeli češí už v „nové době“, jsou zdejší krajané potomky imigrantů, kteří do Nové Petropole přišli z tehdejšího Rakouska-Uherska kolem roku 1873. Do Brazílie se vydali z různých důvodů. Byla to doba Prusko-Rakouských válek, někteří by museli narukovat. Dalším důvodem byla velká chudoba té doby. Imigrační agenti, kteří dělali Brazílii velkou reklamu, lákali lidi nesmyslnými sliby – cesta zdarma, půda zdarma, úroda 2x ročně, osvobození od daní a vojenské povinnosti na několik let, svoboda vyznání atd. Velká většina těchto přistěhovalců v Nové Petropoli je z Jablonce nad Nisou, Liberce, Frýdlantu, Raspenavy, Chřipské a také ze Sokolova. To nám potvrdila i návštěva dalšího starého hřbitůvku v části Nové Petropole nazývané Linha Imperial.

Vystoupení souboru Böhmerwald z Linha Imperial

„Do Čech bych hrozně ráda jela studovat, ale není to lehké. Dostat vízum je na dlouhé vyřizování a mít pas s druhou národností je skoro nemožné, protože nám chybí potřebné dokumenty,“vysvětluje mi Joana, mladá tanečnice folklorního souboru Böhmerland, který působí právě v Linha Imperial. Ačkoli patří k potomkům imigrantů z dnešních Čech, české úřady je považují za Němce a německé za Čechy. Ani náš postoj při prvním setkání s nimi nebyl jednoznačný a asi ani nikdy nebude. Hovoří mezi sebou zachovalým starým dialektem němčiny, tradice, které udržují a folklor, který tančí, je také z německých oblastí a přesto se učí češtinu a považují se za Čechy. „Musíme mluvit a prosím bavte se s našimi mladými,“ nabádal nás při každé příležitosti pan Ovídio. Ačkoli je to již pán v letech, má spoustu energie a stále se pokouší dohnat jazyk rodné země. Dokonce i jeho žena, původem Italka, se vloni jela do Dobrušky učit s dalšími cizinci jazyk rodné země manžela. „Dobrý den, jak se máte, jak jmenujete se?“ Základní fráze utkvěly studentům češtiny v hlavách, ale bez pravidelné praxe rychle zapomínají. I proto pro ně byla návštěva Nisanky svátkem a chtěli nám předvést vše, co si pamatují. A tak opět došlo na jednoduché lidové písničky i hříčku s Holka modrooká – hilki midriiki a tak dále.

Náhrobky přistěhovalců z Jablonecka a Frýdlantska na hřbitově v Linha Imperial

A asi i proto jsme u obecenstva 38. ročníku velkého mezinárodního folklorního festivalu, na kterém jsme v Nové Petropoli účinkovali, měli tak velký úspěch. Ačkoli jsme si mezi exotickými tanečníky s tradiční brazilskou sambou, indiány z amazonie a ostrovními tanečnicemi s kokosy místo podprsenek připadali trochu nemístně, novopetropolští z nás byli nadšení a vyžádali si další vystoupení mimo původní program. Sledovala jsem zrovna na pódiu soubor z nedalekého Casiax do Sul s představením horké samby a ptala se Jonase, tanečníka z Böhmerlandu, proč také oni nedělají něco takového. Dost se zašklebil, tohle, že pro ně opravdu není. Vy jste tu trochu izolovaní, vaše komunita v Nové Petropoli, že? „Trochu?“ podíval se na mne Jonas významně, „Dost!“ Ale nezdálo se mi, že by jim to nějak vadilo, tedy vzhledem k životu v Brazílii. Joana se dokonce vyjádřila tak, že u nich v Nové Petropoli se jim líbí, ale ostatní Brazílie, to je hrůza. Jo to v Evropě, v Čechách a Německu…

Rozhovor s panem Ovídiem Hillebrandem

Z krajanů v Nové Petropoli jsem měla největší pocit vykořenění a stesku po domově a něčem, co vlastně současná mladá generace nikdy nezažila, ale jejich izolace a velká odlišnost od ostatní Brazílie je v tom stále utvrzuje. Totiž pocitu, že tam za mořem je to lepší, hezčí, prostě jiné.

Možná ano, možná ne. V každém případě pro ně kontakt s námi moc znamenal a většina z nás si uvědomovala určitou zodpovědnost, kterou jsme na sebe navázáním přátelství s nimi převzali. Totiž představit nás, krajany, Čechy, v co nejlepším světle a také vydržet v kontaktu. Přeci jenom, na návštěvu u přátel v Brazílii se příští víkend asi nedostanem…

–