Za studiem v Litvě

Eliška Veselá z Humpolce odjela o letních prázdninách v roce 2009 do Litvy na studia v rámci programu Erasmus. Jak tam prožila první půlrok a jaké má zážitky se dozvíte v tomto článku.

První otázka pro Elišku byla jasná, tedy, jak se dozvěděla o možnosti studovat v zahraničí. „Ani pořádně nevím, jak jsem se o Erasmu dozvěděla. Poprvé to asi bylo od kamarádů, kteří už někde v cizině studovali. Všichni z toho byli nadšení, tak jsem se rozhodla, zjistit si o studium v zahraničí taky nějaké informace. Takže jsem sedla k počítači a začala hledat. Na internetu jsem strávila docela dost času. Myslím, že stránky Centra zahraničních studií, které má všechny výjezdy studentů na starosti, jsou opravdu dobře udělané. Našla jsem tam všechno, co jsem potřebovala. Obzvláště jsem ocenila databázi, zkušenosti studentů, kde jsou dotazníky vyplněné bývalými Erasmus studenty. Nejvíc času mi zabralo vybrat zemi a univerzitu, i když Litva pro mě byla favorit už od začátku.“

Otázka, která se přímo nabízí zní: „Proč Litva?“ „Ani nevím proč, prostě mě hned na první pohled zaujala a chtěla jsem jet tam. Později to nikdo nechápal, všichni se mě vyptávali, proč jsem si, „panebože“, vybrala zrovna Litvu. Důležité pro mě taky bylo, aby studium bylo v angličtině, nabídka předmětů a zda univerzita nabízí ubytování na koleji. A taky, jak je v té zemi draho. Ráda bych jela do severských zemí, ale tam by mi stipendium na pokrytí nákladů asi nestačilo. Většinu bych utratila jen za ubytování. Takže Litva pro mě byla nejlepším kompromisem a když se přičte to, že jsem tam chtěla od začátku, jasná volba. Když jsem se rozhodla, stačilo jen vyplnit přihlášku. A poslat ji spolu s motivačním dopisem a životopisem na naše zahraniční oddělení. A pak jen čekat. Rozhodovalo se na základě průměru, motivačního dopisu a doložených jazykových znalostí. Měla jsem štěstí a taky si myslím, že jsem byla asi jediný zájemce, protože na moji univerzitu bylo jen jedno volné místo a vybrali mě. Výběrové řízení bylo v únoru, pak se hrozně dlouho nic nedělo a někdy v květnu jsem si musela zařizovat všechnu administraci. Nebylo to tak hrozné, jak mě všichni strašili. Prostě jsem jen musela odeslat přihlášku, Learning Agreement, potvrzenou od mého oborového koordinátora a žádost o ubytování a zajít na Centrum zahraničních studií podepsat finanční smlouvu. Ještě jsem posílala přihlášku na Erasmus Intensive Language Course, ale jen po internetu. A pak už jsem čekala, až mi přijdou všechny dokumenty a budu moct vyjet.

Ještě před samotným studiem jsem se zúčastnila Erasmus Intensive Language Course. Tyhle kurzy jsou pořádány ve všech zemích, kde se mluví netradičními jazyky. Zažádat si o ně může každý Erasmus student a rozhodně bych to každému doporučila. Je to super příležitost, jak se ještě před samotným studiem seznámit s danou zemí, její kulturou, lidmi, jazykem. Pokud se člověk chystá žít v cizí zemi půl roku, měl by se asi snažit, stát se její součástí. Navíc se určitě hodí znát základy jejich jazyka, protože jsem se nemohla spolehnout, že všichni se mnou budou mluvit anglicky (o čemž jsem se taky následně přesvědčila).“

„Jak probíhaly první dny v Litvě a jazykový kurz před samotným studiem?“ „Začátky? Do Klaipedy jsem přijela už v červenci. První věci, které jsem musela řešit, když jsem dorazila na kolej, bylo, kam si dojít nakoupit, vyměnit peníze, jak se dostat zítra na univerzitu. Neměla jsem se koho zeptat, protože jsem nikoho neznala a pár lidí, co jsem potkala před tím, se ke mně zrovna přátelsky nechovali. Zkrátka jsem si nadávala, že mě vůbec napadlo někam jet. Hned večer se to ale spravilo, seznámila jsem se s holkama, se kterými jsem pak strávila celý kurz a od dalšího dne mi začal asi nejlepší půlrok mého života. Litevštinu jsme se učili každý den čtyři hodiny, ale ani mi to tak nepřišlo, byla to spíš zábava než škola, test na konci se dal napsat v podstatě bez učení, protože jsme celý měsíc všechno neustále procvičovali. Navíc jsem získala jazykový certifikát. Organizátoři kurzu pro nás pořádali různé akce a výlety, které byly většinou úplně zadarmo. Perfektní příležitost, jak poznat litevskou kulturu a podívat se na zajímavá místa. Během kurzu se v Klaipedě pořádaly dva velké festivaly, Europeada, festival folkových skupin z celé Evropy a Tall Ship Races. Léto v Klaipedě bylo opravdu parádní – moře a nádherné počasí. A to nejdůležitější – našla jsem si skvělé kamarády, takže celý srpen byl ve znamení různých akcí a zábavy.“

„Čím Tě Litva překvapila?“ „Hned na začátky mě zastihly asi klasické útrapy cizince. Třeba obyčejný nákup v supermarketu byl problém, protože jsem neznala jejich potraviny a navíc ničemu nerozuměla. Takže jsem občas koupila něco, co nakonec opravdu nebylo máslo nebo sýr. Navíc měli hrozně moc různých produktů z ryb. A  jedno z typických jídel je růžová studená polívka, oblíbená hlavně v létě. A taky cepeliny, což vzdáleně připomíná naše knedlíky, plněné masem a polité spoustou omastku. Jídlo v naší školní kantýně bylo jedno velké překvapení, protože většinou to bylo mleté maso, různých tvarů, plněné vším možným i nemožným – rozinky, švestky, vajíčko, salám, ořechy… Ale jinak mi jídlo tam opravdu moc chutnalo! Další věc, co mě překvapila, byly některé autobusy, které stále ještě měly takové ty
staré „cvikačky“ na lístky (lístek se tam strčí a ono to v něm udělá dírky a v každém autobuse mají jiný tvar). Taky tam měli banky na ulicích jako takové malé stánky, celé prosklené, s jednou nebo dvěma úřednicemi. A co mě tedy hned praštilo do očí, tak to byly Litevky. Všechny hrozně krásné! Štíhlé, oblečené podle posledních módních trendů, perfektní make-up, vlasy (většinou dlouhé a vyžehlené), boty na podpatku. Opravdu, ale opravdu většina jich vypadala takhle a všechny si byly hrozně podobné. Kdybych byla kluk, jsem asi jak v ráji. Další věc je počasí – to tam bylo opravdu bláznivé. Za den se vystřídaly snad všechny druhy počasí. Ráno jsem vyšla jen v tričku do nádherného slunečného dne a když jsem šla ze školy, už fičel vítr, pak se přihnal mrak, začalo pršet a za pár minut zase krásně.
Člověk zkrátka musel být připravený na všechno. My jsme tedy měli štěstí, v srpnu nám celé dva týdny nepršelo, což prý opravdu není normální. Litva je litevsky Lietuva a jedna z teorií říká, že název pochází od slova déšť (litevsky lietus). A o tom, že tam prší opravdu často, jsem se později přesvědčila na vlastní kůži. Na podzim jsem si deště užila do sytosti a poslední týden před Vánocemi jsem zažila i tu pravou tuhou zimu. Mohlo být asi -20 °C, což se možná nezdá tak moc, ale mráz byl opravdu příšerný. A navíc když do toho foukal vítr. Občas jsem myslela, že se rozbrečím, jaká mi byla zima, nepopsatelně velká zima. Pak začal podzim a sluníčko jsem skoro neviděla. Obloha byla pořád šedá a většinou mrholilo. Z takového počasí bych měla asi deprese. Není divu, že Litevci se tolik neusmívají. Možná to byl jen můj dojem, ale když jsem šla po ulici nebo po chodbě ve škole, nikdo se neusmíval, všichni byli hrozně stažení do sebe a nestarali se o ostatní. Takoví chladní, uzavření. Samozřejmě, pokud jsem se s někým poznala blíž, byl úplně jiný. Vtipný, otevřený a přátelský. Ale dokud člověka neznají, drží si většinou odstup. Takový je alespoň můj názor.“

„Jak probíhalo vlastní studium?“ „Do Vilniusu jsem přijela na konci srpna. První týden byl uvítací, takže různé výlety, prohlídka Vilniusu, školy a tak. Studovala jsem na Mykolas Romeris University, kolej jsme měli asi tři minuty pěšky od školy. Jediná nevýhoda byla, že univerzita byla hodně na kraji města. Do centra to bylo asi dvacet minut autobusem a žádné noční spoje nejezdily. Naštěstí pro nás taxíky v Litvě jsou opravdu levné, a to i v hlavním městě, takže návrat z víru nočního života byl nejlepší taxíkem. Nebo prvním ranním autobusem. Perfektní byl systém mentorů, každý zahraniční student měl svého mentora, studenta či studentku MRU, který se o nás staral, pomohl nám po příjezdu zařídit všechno potřebné a celý semestr nám byl k dispozici, když jsme cokoli potřebovali. To je podle mého názoru skvělá věc, když přijedete do nové země, celí vyplašení a někdo na vás počká na nádraží, pomůže vám vyřídit všechny věci, papíry, zajít do banky. Ve škole mě překvapilo asi hlavně to, jak byli všichni hezky oblečení. Hezky myslím hodně formálně. Jak bych se já oblékla tak na zkoušku. No ale to asi souvisí s tím, že Litevky asi opravdu dost dbají na svůj vzhled. A potom knihovna. Ta byla otevřená asi do tří do rána a pořád plná. Ale vážně, od prvního týdne tam sedělo a studovalo tak hrozně moc lidí! Pořád! Co mě překvapilo nemile, byla občas úroveň angličtiny vyučujících. Někteří by asi opravdu neměli vyučovat předmět v angličtině. V ostatních předmětech s tím asi neměli takový problém, ale ekonomických předmětů bylo jen pár a navíc někteří vyučující opravdu příliš anglicky neuměli. Ale naštěstí jsem si mohla rozvrh vybrat, takže jsem se jich vyvarovala.“

„Co bys ráda dodala na závěr našeho rozhovoru?“ „Co dál? Domečky byly tak hrozně malinkaté. Když jsme projížděli vesničkama, ale i ve městech. Kolikrát jsem si říkala, že to snad ani nemůžu být rodinný dům, že je to ještě menší než letní chatka. Navíc některé vypadaly, jako by se měly každou chvíli zřítit. Opravdu, dost baráčků bylo v dezolátním stavu, některé ještě dřevěné. To se v ČR asi tolik nevidí. To samé paneláky. Většina jich byla v opravdu špatném stavu, taková, šedá sídliště. Na druhou stranu jsou ve městech supermoderní budovy. Viděla jsem tam hodně takových kontrastů, hlavně ve Vilniusu. Ale jinak samotný Vilnius jsem si zamilovala. Opravdu se mi tam líbilo, pro mě měl svojí vlastní, neopakovatelnou atmosféru, kouzlo. A Erasmus? To byl asi nejbáječnější půlrok mého života! Poznala jsem spoustu skvělých lidí, projela plno zemí, naučila se spoustu věcí. Teď nemyslím jenom ve škole, upřímně řečeno, na mojí univerzitě musím studovat mnohem víc. Naučila jsem se postarat se sama o sebe v cizí zemi, kde není mamka ani taťka, kteří mi vždycky všechno zařídí. Naučila jsem se plno věcí o Litvě, její kultuře a lidech. A taky o všech ostatních „Erasmácích“, kteří tam byli se mnou. Byla to skupina úžasných, zajímavých a nadšených lidí a jenom být v jejich společnosti mi dalo hrozně moc. Zlepšila jsem si angličtinu, naučila se užívat si každý den a taky zjistila plno věcí o sobě. Je to zkrátka úžasný zážitek a neocenitelná zkušenost. Škoda, že jen jednou za život.“

Děkujeme Elišce za příjemný rozhovor a věříme, že povzbudil mnoho studentů.

Eva Havlíčková
Regionální koordinátorka – redaktorka
Kraj Vysočina

Přidej komentář jako první k "Za studiem v Litvě"

Zanechte komentář