Zabereme hej hou, steleme postele, aneb já jako pokojská.

JILEMNICE (2)

JILEMNICE (3)Je mnoho různých povolání, ale s přehledem se dají zařadit do dvou kategorií a to: baví X nebaví. Pokud nás práce baví a naplňuje, je vše o něco lehčí, pokud je to ale naopak, víme sami… Je nás mnoho takových, kteří děláme každý den to, co nás nebaví, ale dělat to prostě musíme. A jen hrstce z nás se povede dělat to, co doopravdy chceme.
Já jsem ten případ, kdy mě má práce nebaví, ale dělat ji musím. Jak už o mně můžete vědět, přestěhovala jsem se do Anglie. Jsem vystudovaná zahradnice, a když jsem se rozhodla ke kroku přestěhovat se, neměla jsem žádný plán do budoucna. Nevěděla jsem, co budu v Anglii dělat. Původně jsem chtěla dělat zahradničinu, samozřejmě. Jela jsem jen tak, bez předem domluvené práce. Můj plán byl něco si co nejrychleji najít. Tedy nejdřív se chvíli rozkoukávat a potom hledat. Někteří přátelé mi tvrdili, že jsem blázen jet tam jen tak. A taky to, že se vrátím s holým zadkem zpátky domů. A já se usmívala a říkala, že je to možné, ale že to zkusím a při nejhorším si udělám pěknou dovolenou. JILEMNICE (2)
Prvních pár dní mi nevadilo být doma, prozkoumávala jsem okolí a snažila se rozkoukat. Po asi dvou týdnech jsem se rozhodla začít hledat inzeráty na internetu, psala jsem denně pět emailů, ale nedostávala žádné odpovědi, nebo dostávala s tím, že mě neberou. Postupem času jsem z toho byla zničená a měla jsem strach, že opravdu nic nenajdu a pojedu domů.
Nakonec jsem ale našla a jela na pohovor. Bohužel ale s mojí angličtinou a stresem jaký jsem měla z prvního pracovního pohovoru, mi bylo řečeno, že se mám vrátit až se naučím jazyk. A tak jsem se celá nešťastná vrátila k psaní emailů. Když už jsem byla dostatečně rozkoukaná, zjistila jsem, že proti mně hraje jen jediná věc a to je strach. Strach zvednout se, vzít životopisy a vyrazit do ulic. A tak jsem se mu jednoho dne postavila, vzala životopisy a šla. Obešla jsem pár hotelů, nějaké restaurace, kavárny a dokonce i KFC, potřebovala jsem cokoliv.
A díky překonání strachu jsem si našla svou první práci v Anglii. Není to rozhodně moje vysněná práce, ale jsem ráda, že alespoň nějakou mám a třeba v budoucnu bude líp. Ne třeba, určitě bude líp.
JILEMNICE (1)A co vlastně dělám? No, dělám pokojskou. Nikdy jsem v žádném hotelu nebyla, vlastně ani nebydlela a teď v jednom pracuji. Můj super vozík, béžový a oprýskaný, do kterého každé ráno pečlivě skládám prádlo, je dvouválec a nejrychleji jezdí, když se blíží konec. Já nosím červenou uniformu a můj nejlepší přítel je Henry – vysavač. Není to jako představa většiny lidí, když se řekne pokojská. Protože většina si pod tímto pojmem představí „Lopézku“ a film: „Krásná pokojská“. Krásná pokojská je jeden velký mýtus. Protože kdybychom se měly snažit být krásné a ještě chtěly stihnout uklidit 15 špinavých pokojů, asi je uklízíme dalších 14 dní. A stejně v tom našem hotelu žádný milionář nečeká.
Když nadpis zní, zabereme hej hou, steleme postele, je to opravdu tak. Není to zas tak jednoduchá práce. A hlavně mě nikdy uklízení moc nebavilo, no a co si budeme povídat, vždy jsem byla tak trochu bordelář. Teď to ale beru jako zkoušku v mém životě. Hold chtěla jsem do Anglie a jsem tady, tak to nebudu mít jen tak zadarmo. A tak doufám, že si po Vánocích, které se chystám strávit v Čechách, najdu něco jiného, lepšího, něco co mě bude třeba i jen o trošku víc bavit.

Patricie Jindřiškovvá. 19 let

ICM Jilemnice

Přidej komentář jako první k "Zabereme hej hou, steleme postele, aneb já jako pokojská."

Zanechte komentář