Zasněžené ráno

cropped-remix.png

Sakra! Zase jsem nechala klíče nahoře, problesklo mi hlavou, když jsem bezradně šmátrala rukou v kapse. Se smutným pomyšlením na to, že co není v hlavě – musí být v nohách, jsem se vrátila do horního poschodí, kde na mě už s netrpělivým výrazem a slovy: „Zase jsi tu nechala klíče“, čekala mamka. Podala mi je a já jsem si jen něco zamručela a klíče si od ní vzala. Když jsem se ale vrátila ke dveřím a odemkla, čekalo tam na mě překvapení.

Přes noc nasněžilo asi pět centimetrů sněhově bílé pokrývky, která mě oslepovala svým úchvatným třpytem a krásou. Bylo to tak nádherné, že mi až zatajil dech. Stromy zahalila bílá peřina a zetlelé listy, které se ještě včera válely pod větvemi, dnes už přes vrstvu sněhu nebylo vidět. Střechy si oblékly bílé čepičky a ve sněhu se objevily stopy předešlých kolemjdoucích. Při pohledu na zasněženou krajinu si i ten největší mrzout musel vybavit veselé zážitky z dětství. Byla jsem tím tak zaskočena, že jsem si ani neuvědomila, že tam jen tak stojím s pusou do kořán a pomalu mi mráz zalézá za bundu. Když mi to došlo, zamkla jsem dveře a vydala se do školy.

Cestou jsem potkala děti, které byly ze sněhové nadílky stejně nadšené jako já. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem byla v jejich věku, a moje jediná starost byla, jestli mi mamka večer uvaří ty dobré palačinky nebo ne. Když v té době nasněžilo, tak jsme se sestrou ihned vyběhly ven na zahradu a stavěly sněhuláka, nebo jsme se koulovaly. Bylo to krásné si takhle zavzpomínat.

Najednou jsem však vrazila do jednoho z maturantů a to mě bezpečně vrátilo na zem. Díky tomu jsem si uvědomila, že už stojím před školou. Poslední co mi prolétlo hlavou, než jsem vstoupila do školy, byla otázka, jestli jsem už příliš stará na to, abych si po škole šla se sestrou postavit sněhuláka. A hned jsem si na ni i sama odpověděla, že na to nebudu stará nikdy.

Katka Ištvániková, ICM Český Brod