Zlaté české dráhy aneb dobrodružná cesta do Rumunska

03 Výluka

Vypravit se na výměnu mládeže jako vedoucí? Proč ne, podle IDOSu to vypadá sice na dlouhou, ale docela zvládnutelnou cestu. Nasednete v Prostějově do vlaku, a pokud hned na začátku nechytnete nějaké zpoždění, půjde všechno v pohodě. A za patnáct, šestnáct hodin jste v Kluži.

Pokud se chystáte vlakem do zahraničí, vězte, že jízdenky je možné koupit dva měsíce před plánovanou cestou a některé místenky dokonce až měsíc předem. Dobrým poznatkem také je, že pokud místenky do mezistátního vlaku koupit zkrátka nejdou, tak vás pravděpodobně čeká překvapení na trati ve formě výluky nebo jiného dobrodružství. No a posledním tipem před nákupem jízdenky je nechat si najít spoj od hodného prodavače jízdenek přímo na nádraží, neboť internetové vyhledávání spojení je sice krásná věc, ale už vám nepoví, že cesta přes Vídeň vás přijde pěkně draze a že je nutné překročit hranice cestou tam i zpět na stejném hraničním přechodu, jinak byste opět potřebovali jiné jízdenky.

Naše cesta do Kluže v Rumunsku začala v jednu listopadovou neděli v Prostějově v 5.59 ráno. Osobní vlak do Olomouce neměl žádné zpoždění, takže paráda. Stejně tak i v Olomouci jsme se vlaku dočkali včas, což znamenalo úspěch na 2 ze 4 spojů. Ve vlaku byla Wi-Fi, všichni jsme se tedy zabavili ťukáním na mobilech nebo noteboocích. A to jsme zatím nejeli mezinárodními spoji, od kterých jsme čekali ještě trošku větší úroveň.

01 Nádraží Břeclav

 Nádraží Břeclav

Při přestupu v Břeclavi na vlak do Budapeště jsme využili místenky do kupé, které nám obsadili jiní cestující. Dalším nemilým překvapením byla Wi-Fi – ve vlaku ji sice měli, leč nefungovala. Zásuvky naštěstí v kupé byly, takže jsme si vystačili s notebookem a fleškou s filmy.

Do Budapešti jsme dorazili po jedné hodině odpoledne, a protože jsme měli trochu času, rozhodli jsme se využít úschovny zavazadel a vyrazit do města. Pod schody od nástupiště jsme našli skříňky, nicméně nikdo z nás neměl maďarské forinty, a tak jsme využili nabídky poněkud zvláštní obsluhy a cenou 3€ za skříňku jsme se nechali sice trochu ošidit oproti tradičním 400–800 HUF (podle velikosti skříňky), ale za to jsme nemuseli zkoumat, jak ty prokleté boxíky fungují, a jestli se do nich všechny kufry vejdou – s tím si poradil náš asistent. Předal nám klíč a my vyrazili na krátkou procházku městem, a samozřejmě na oběd do blízkého McDonaldu.

02 Nádraží Budapešť Keleti pu

Nádraží Budapešť Keleti pu

Před námi byla nejdelší část cesty – osm hodin v mezistátním vlaku IC 407 Corona, na který jsme měli problém sehnat místenky. Důvody mohly být různé… Vlak možná vůbec nepojede. Nebo bude cestou nějaká výluka. Nebo jsou místenky uvolněné pouze pro národní trh. Nebo jsou už vyprodané… Asi týden předem se nám přece jen podařilo sedadla rezervovat – háček byl v tom, že to nešlo do stanice Kluž, do které jsme jeli, ale až do další stanice za Kluží, do Deje. To nám ale hlavu nedělalo – hlavní bylo ujištění, že vláček pojede a že si v něm sedneme!

A tak jsme si ho ve 14.40 na nádraží našli. No, mezistátní vlak na osm hodin cesty… Místenky nebyly třeba, spíš na nás všichni koukali, co s tím otravujeme. O Wi-Fi jsme si mohli nechat zdát a o filmu taky – nejen proto, že vlak byl otevřený a ne dělený na kupé, ale jednoduše v něm nebyla ani zásuvka, kromě jedné na dveřích s výhružnou cedulkou „Nic nezapojuj!“.

A tak jsme si čas krátili pospáváním, hraním her a bavením se. Bylo pěkné vidět, že se s kamarády dá zabavit i bez techniky. V 18.17 jsme podle plánu dorazili k hraničnímu přechodu Biharkeresztes, kde jsme si o hodinu přetočili čas a kde chtěli celníci vidět pasy. Kontrola proběhla v pořádku, vyměnila se posádka vozu a rumunský průvodčí nám přišel zkontrolovat jízdenky. Mrkl na ně, orazítkoval je, vrátil je a pronesl „#*@%&$# Kluž. *$@#%”$ Dež.“ Na můj nechápavý výraz to neváhal zopakovat, ale pak nad námi mávnul rukou a odešel. Po chvíli přemýšlení, několika diskuzích s ostatními anglicky nemluvícími spolucestujícími, mapě a dalších pomůckách jsme tak nějak usoudili, že tento vláček do Kluže nepojede.

Naštěstí jsme měli skvělou organizaci, která výměnu mládeže pořádala – zavolala jsem jim tedy, informovala je o tom, že s naším spojem je něco v nepořádku (hlavně když se na další zastávce zastavil a začal jet zpět!) a požádala je, ať zavolají na nádraží a dají vědět, co se děje a co máme dělat.

Odpověď delší dobu nepřicházela, nicméně pokyny pak byly jednoznačné: „Na trati se pracuje. Vlak do Kluže nejede. Místo toho jede jinou trasou do Deje. Tam budete asi kolem jedné ráno, a ve tři hodiny pojede vlak z Deje do Kluže.“ Uf.

03 VýlukaVýluka

No dobrá. Takže si cestu trošku prodloužíme, přečkáme kus noci na pochybném nádraží a nastoupíme snad na správný vlak. Ve dne by to možná nebyl takový problém, ale v noci se cesta rumunskou železnicí stává opravdu zábavnou. Především proto, že ve většině případů nemají osvětlená nádraží, při objížďce nikde moc nestavíte, takže si nechytíte GPS a naprosto netušíte, kde jste, kudy máte jet a jestli třeba nemáte za dvě minuty vystoupit.

Naštěstí jsme dorazili více či méně včas, navíc Dej byl jedno z těch šťastnějších a osvětlenějších nádraží. Ubožáků v naší situaci bylo víc, takže z části pominul i náš strach z „nocování“ na nádraží. Vděčně jsme se pustili do jídla, které nám doma nabalili a o kterém jsme ještě odpoledne prohlašovali, proč jen ho máme tolik, a dokonce jsme zavítali do místního, kupodivu otevřeného bufetu na kávu.

04 Dej, ve tři ráno

Dej, ve tři ráno

A čekali jsme do tří hodin na slíbený vláček. Do čtvrt na čtyři. Do půl. O tři čtvrtě se nad námi konečně smiloval a my si nastoupili. Spíš se tedy vmáčkli, protože byl plný. Našli jsme si na poslední hodinku cesty volná místa a těšili se, až už to bude za námi. Ostatní spali, ale já jsem stála u okna a doufala, že brzy dorazíme. Zajímavé bylo, jak se všichni jako na povel v plánovaný čas příjezdu vlaku sbalili a stoupli do chodbiček. Nikdo, tedy kromě nás „šťastlivců“ jedoucích z Deje netušil, že máme takové báječné zpoždění. A tak jsme poslední část cesty prostáli u okýnka ve větším počtu.

Postupně nám začaly zvonit budíky natažené ještě včera, abychom nezaspali odjezd – vzhledem k posunu času jsme se začínali blížit probděným 24 hodinám. Ale také cíli cesty – nádraží v rumunském Kluži, na kterém na nás už s úlevou čekala Alexandra, která nás posadila do taxíků a odvezla k našim postelím. Konečně jsme, téměř v šest hodin ráno, dorazili.

A jaké z toho plyne poučení? Podle bulharského vedoucího Tea jediné – vlaková doprava v Bulharsku a Rumunsku spěje k zániku, příště máme jet autobusem. To jsem brala pouze jako frázi, přece i u nás jsou často výluky. Když nás ale po skvělém týdnu opět vysadili na nádraží a instrukce na cestu zpět domů zněla „Tímto vlakem pojedete do Oradei a tam přestoupíte do jiného, který vás zaveze do Budapešti…“, znejistěla jsem. Že bych opravdu jela příště radši autobusem…?

Autor: Anna Müllerová

Fotografie: archiv autora;

http://welovebudapest.com/

Anna Müllerová, regionální redaktor, ICM Prostějov